Dlouho jsme se rozmýšleli, jestli máme věnovat samostatný článek nyní velmi medializované problematice sektorových daní v sekci Alternativní návrhy. Nakonec jsme se rozhodli odbýt toto téma jedním přehledovým článkem, který shrne stav diskuse v médiích a uvede hlavní důvody proti sektorovým daním.
Nebudeme jim věnovat zvláštní oddíl také proto, že sektorové daně jsou tvořeny voluntaristicky, bez hlavního principu a typicky je jejich jediným účelem je zalepit díry ve státním rozpočtu. Jako takové tak bývají zaměřeny na výnosné segmenty ekonomiky, což se s dobou mění a tak se mění i návrhy jednotlivých sektorových daní. Nyní se nejvíce mluví o digitální dani, kterou jsme již kritizovali a bankovní dani, ke které je těžko se vyjádřit, protože není zatím jasné, jakou formu by měla mít (výplata dividend a aktiva jsou nejčastěji zmiňovanými možnostmi). Mezi ekonomy panuje téměř plná shoda, že sektorové daně jsou škodlivé a tuto situaci shrnul článek na serveru penize.cz, kde se přizvaní experti vyjádřili 7:1 proti sektorovým daním.
Nesystémovost
Svou ad-hoc povahou sektorové daně výrazně zkreslují ekonomické rozhodování a pouze pro velmi krátkodobý efekt vyššího výběru daní může dlouhodobě poškodit fungování kritických segmentů ekonomiky. Jsou také nejlepším příkladem jak zkomplikovat už tak dost složitý daňový systém a to zatíží daňové poplatníky v daných sektorech vyššími odvody, ale i dodatečnými administrativními náklady. Samozřejmě na straně státu zvýší náklady na výběr těchto daní, protože nové agendy budou znamenat více státních zaměstnanců.
Nespravedlnost
Sektorové daně bývají navrhované pro sektory z vysokou mírou ziskovosti a jak uvedl ekonom Lukáš Kovanda jedná se buď o trestání úspěchu nebo je vyšší profitabilita umožněna samotným státem „a nyní stát uvažuje nad „výpalným“ za tyto „služby“ – tedy i za to, že způsobil pokřivení trhu v neprospěch řadového občana.“ Právě pokud stát umožňuje prostředí s nízkou konkurencí, bude nakonec dodatečným zdaněním postižen právě řadový občan. Jedině konkurenční prostředí totiž garantuje nízké ceny pro spotřebitele a přiměřený zisk pro podnikatele.
Neefektivnost
V hospodaření státu zeje zhruba čtyřiceti miliardová díra, kterou se návrhy sektorových daní snaží zalepit. Takže zde máme typický příklad vytloukání klínu klínem a roztáčení nikdy nekončícího zdaňování: zvýšení výdajů státního rozpočtu především díky zvyšováním počtu státních zaměstnanců a následné zvyšování daní, které opět vygeneruje potřebu dalších státních zaměstnanců na agendy nových daní.
Existuje mnohem lepší alternativa
Lepší daň má potenciál vygenerovat daňové příjmy v řádech velkých stovek miliard a přitom radikálně omezit výdaje státu (jenom na personálních nákladech odhadujeme 30 až 60 miliard úspor) i daňových poplatníků. Svou jednoduchostí pak výrazně omezí možnost daňových úniků. Je to zkrátka lepší řešení.