Jedním z častých omylů je záměna Lepší daně s Tobinovou daní, která bývá také označována jako daň z finančních transakcí a která je od finanční krize v roce 2008 intenzivně diskutována v Evropské komisi. Protože dění v EU je věnována vysoká mediální pozornost, mnoho lidí zaslechlo něco o transakční dani a vzhledem k často oprávněně negativnímu vnímání Tobinovy daně automaticky předpokládají, že Lepší daň je stejně špatná.
Americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii James Tobin navrhl v roce 1972 po pádu měnového systému vázaného na zlato (bretonwoodský systém), aby na přeshraniční spotové forex operace byla uvalena daň ve výši 0,5 % objemu dané transakce. Jeho původní motivací pro návrh této daně tedy nebylo generování daňového příjmu státu, ale přibrzdění spekulantů s měnami, protože pád bretonwoodského systému extrémně silně rozkolísal ceny zlata a směnných kurzů. To zvýšilo ekonomické náklady států, které měly volně směnitelné měny a ohrožovalo mezinárodní ekonomickou stabilitu. Tato motivace postupně vyvanula tak, jak se postupně stabilizoval devizový trh.
V roce 1984 švédská vláda zavedla 0,5% daň na spekulativní transakce s akciemi (nákup a zpětný prodej v krátkém čase) a v roce 1986 sazbu zdvojnásobila. Ačkoliv původně odhadovaný příjem z této daně měl dosahovat až 1,5 miliardy švédských korun v žádném roce svého trvání nepřekročil 80 miliónů a běžně se pohyboval okolo 50 miliónů (3 % původních odhadů). Daň měla také hrozivé dopady na akciový trh a tak byla začátkem roku 1990 zrušena.
Znovu se o Tobinově dani začíná mluvit po úspěšném útoku George Sorose na britskou měnu v roce 1992, při kterém za necelý měsíc vydělal 2 miliardy dolarů. Ačkoliv bylo chybou britské vlády držet libru na umělém kurzu a podle Pavla Kohouta, by mu měla Británie vlastně postavit pomník, staly se forexové spekulace předmětem kritiky a znovu se vynořuje Tobinova daň. V devadesátých letech také proběhla řada krizí na nově vznikajících trzích (Mexiko, jihovýchodní Asie, Rusko) a politici našli ve spekulantech příhodné strašáky, na které svalují vinu za ekonomickou nestabilitu, ačkoliv vždy byla příčinou těchto krizí nezodpovědná hospodářská politika státu. Tobinovy daně se ujímá celá řada levicových organizací (například Attac) a tentokrát začíná přitahovat politiky i její hypotetický příjmový potenciál. Z Tobinovy daně se stává daň Robina Hooda.
Po finanční krizi z roku 2008 se především v EU začíná mluvit o zavedení bankovní daně, která by měla pomoci vládám kompenzovat náklady vynaložené na záchranu bank a finančního systému a daň v Tobinově stylu je podstatou současného návrhu. Téma je stále vysoce kontroverzní a členské státy zůstávají rozpolcené v její podpoře. Česká republika nepodporuje tuto daň a neplánuje její zavedení především kvůli obavám o negativní dopad na prospěšnou ekonomickou aktivitu.
Tobinova daň je opravdu nepovedeným nápadem, kterého se navíc James Tobin v závěru svého života zřekl. Její hlavní nevýhody jsou také tím čím se odlišuje od Lepší daně:
- Ještě více komplikuje stávající systém, protože bývá vždy navrhována jako dodatečná daň. Lepší daň umožní zrušení celé řady daní.
- Jako dodatečná daň vyvolá potřebu dalších nákladů na administraci celého systému. Lepší daň by umožnila radikální snížení celkových nákladů na výběr daní.
- Není univerzální a tím, že je uvalena pouze na některé druhy finančních transakcí, vytváří prostor k jejímu obcházení. Lepší daň je velmi malá a aplikována na všechny transakce bez rozdílu. Obcházení Lepší daně je možné s náklady a riziky, které téměř jistě převýší výhodu daňové úspory.
- Především ve formě EU daně z finančních transakcí je zaměřena proti velkým bankám a finančním institucím, které jsou schopny financovat expertní týmy právníků, poradců a lobbistů. Ty umožní legální daňové úniky a negativní dopady opět ponesou ostatní daňoví poplatníci, na které tyto velké instituce přenesou své zvýšené náklady.